Oldřich Mikulášek a podobné zjevy na pomezí umění a grafomanie

Z letargie do nadšení, z nadšení do zklamání, ze zklamání do letargie. Už pár dní si pochvalujem s Válcem nového, nespoutaného, teatrálního, svobodného a spontánního Bakiče, dokonce uvažujeme o nahrazení pojmu bakič jiným, a by samozřejmě nakonec ukázal svou pravou tvář. Zato se docela radikalizuje a k dobrému Magistr, jen mu to přejme a přejme to i sobě. Zítřejší brněnská cesta bude jistě patřit k akcím týdne, klíč k pátečnímu představení již nalezen a tak ten nezměrný smutek, že ta privatizace veřejné sféry asi přeci jen postoupila moc daleko, když už se ani nesmí říct "žid", aniž by byl jeden hned za antisemitu, aniž se smí říct "homosexuál" aby jeden nebyl hned za homofoba, a tak dále, všude mizí fotky ňader a bradavek, mažou se urážky a vulgarity a tak dál, tak ten smutek z této situace ustupuje tváří v tvář této privatizaci tvorby a žití! Svět jde do prdele. Jistě, vždycky šel no a co z toho, koneckonců. Možná je čas se na to vykašlat a žít si někde v skrytu, paplat se, babrat, tišit, v tišinách, v sušinách, leštinách, kalinách, malinách, pecinách. A uvažuju o tom, že budu volit ods, tady ta parta topol-langr-bém dostává solidní obrysy.