Better than be a product of the old button-puncher à la Ibsen

Když řiká Zdenál, že Berlín je město-palimpsest, které se neustále přepisuje, není v něm tak ani nic historického (jen stopy), ani nic původního (jen tušené stíny), ani nic trvalého (kromě neustálé změny), tedy město v pohybu, což mu dává jednu za základních faset jeho specifičnosti, pro Budapešť je výmluvné, že jde o město, které naopak vzniklo naráz, v rámci krátkého časového úseku a i když je složeno ze tří původně samostatných a samozřejmě odlišných částí, fakticky má jednotný, neměnný charakter. Což podtrhuje i skutečnost, že výstavní baráky z přelomu 19. a 20.století jsou až na pochopitelné výjimky typu parlamentu, této stavby-svatebního dortu, tohoto pomníku maďarskému vlasteneckému moumentalismu, vesměs zaprášené, zanedbané a daleko víc než opravené prachtvolle gebäude někde ve Friedrichshainu a ano i na Vinohradech ilustrují ty vzpomínky na staré zlaté časy. To je symptomatické, protože určujícím prvkem maďaristiky jakožto zcela svébytného přístupu k životu je práve melancholie, nostalgie, vzhlížení k minulosti, která je přitom vlastně nevábná, odtud proslulý maďarský smutek, který na venkově dostává nádech čirého zoufalství a totální nehybnosti. Právě tenhle pocit pak jasně prostupuje maďarskou literaturou a filmem, s občasnými výystřelky k až bernhardovskému vzteku (což je zas vidět na současném maďarském divadle, ale jen do určité míry). Směs uherství a monarchistického okouzlení s balkánským elementem je doražen bolševikem v pozoruhodný mix, který jinde v okolí nepotkáme. A samozřejmě ten jazyk, jako hrdý prvek izolace, jako štít, nesený nadšeně po staletí navzdory všemu a vedený jako jasný znak výlučnosti. A to důležitý vždycky na prvním místě, v datech i jménech, koneckonců i ve slovosledu. Takže ve všem zdánlivém chaosu a bizáru je nakonec skrytá logika. Protože stejně jako to, co vypadá zaprášeně a zanedbaně, je nakonec krásný, to, co vypadá jako náhodná změť a chaos je nejpřísnější rozum. Pak si maďaristika může klidně dopřát takový absurdity, jako je demonstrace o půlnoci. A pěknou estetiku 70.let. A neliberální demokracii. // Jistě by se dalo mluvit o Budapešti jako party-městě, jako o kolotajícím duchu kulturního a společenského života, kde je vždycky kam zajít, ale má to navíc ten umaštěný východoevropský nebo až balkánský pel, oproti příliš spořádanému a drahému západu, ale to je myslím jen módní klokot a koloc. // Ale ta nafetovaná zpěvačka s účesem typu Johana Švracová, co se válela po podiu a extaticky ječela do mikrofonu za zběsilého tempa bubeníka během jednopísňového koncertu neznámé kapely, ta si to dávala skvěle.