Postel Hospoda Kostel

Znal jsem jednoho chlápka, se kterym bejvala sranda. No, sranda - jak se to vezme. Většinou se zmiňoval o tom, že sere v práci. Nebo že sere v obchoďáku. Nebo že je na rande s holkou - a šel se vysrat. Případně zmiňoval, že žere. Vůbec dost žral. Obvykle, když spolu telefonovali, se zmiňoval o tom, že se jde někam nažrat, nebo že si jde koupit něco k jídlu, případně, že si zrovna koupil něco k jídlu. Eventuelně: žral přímo v době telefonátu. Když se někam šlo, zajímal se o to, zda tam bude něco k jídlu. Vlastně vyžadoval podnik, kde se bude moct nažrat. Ještě to vydával za přednost. Taky to byl člověk, co nedokázal chodit po schodech, aniž by se neustále díval pod nohy, jinak mu hrozilo, že upadne. Kdykoli zahlíd holku, třeba i na 500 metrů, třeba i slepou, kulhavou a bezrukou, nalil se mu pták, teda v dobách, kdy mu ještě stálo péro. Byl ženskejma posedlej. Furt mluvil o kozách, kundách, očích, vlasech, hlasech. Ne o análu, na to jeho puritánský srdíčko nestačilo. Ale všechno to byly jenom kecy. Deset let třeba básnil o kamarádce, s níž se vídal, která se mu furt nabízela, svlíkala se před nim a dělala dvojsmyslný narážky, ale myslíte, že ji oprcal? Správně. Byl to zoufalec. // Off topic: dneska jsem vyloučil Ondřeje Hálu ze skupiny Sekvestoři nového žití.