Nemorální kocovina.

Často si řikám, čim to je, proč jsem vlastně pořád tak nespokojenej, co by mě vytrhlo a taky co já z toho mám, proč už se neoddělám. Občas si člověk potřebuje odpočinout, vypustit páru, zavřít se na tři dny do chaty a s nikym se nebavit, jen tak si číst a chodit po lese. Les, hluboký les, mýcení. Bohužel se ani to nepoštěstilo. Ani nejsou večírky, žádný nekonečně nudný pitky, z nichž by bylo nutno se rekreovat, i když sem tuhle měl kocovinu jak píča, což bylo spíš nevyspáním. // Poklidný posedávání po kavárnách ne a ne se dostavit, buď nejsou prachy, nebo neni čas, nejčastěji ani jedno. // Do toho jaký ty máš vlastně ambice - už byhc po těch letech moh bejt docela v klidu a ono né, člověk se vrhá do dalších a dalších sraček, ze kterejch mu pak je zákonitě na blití a k pochcání a posrání, který logicky nestíhá, je toho nad halvu a pak to buď s jazykem na vestě dodělá, nebo se na to trapně vysere a komu co furt vysvětlovat. // I po těch letech furt miluju šlapky, řiká Woody Allen v Pozor na Harryho. Kdyby jen to.