Tramvaj. Muž, 70, žena, 55, dvojice. On si stěžuje a nadává na život, kamarádi umřeli, milenky odešly, konec se blíží. Pak se dostane k rozebírání nedokonalostí jejich vztahu. Ona ho účastně poslouchá, pak říká: „Ty se prostě necejtíš dobře, v tom manželství“. „Ale né, já bych neřek, že se necejtim dobře. Já se v tom prostě cejtim jako pytel sraček“.
Divadlo, mladá dvojice. On normální, ona od pohledu upjatá, panovačná píča. Těsně před začátkem ona najednou zahlásí „Ty žvýkáš!“ „Hmm“ „To nesmíš, nesmíš v divadle žvýkat, protože to je sprosté! Dej mi to, hned, dělej!“ „Ježišmarja“ „Dělej“. Odevzdá žvýkačku. Později v představení zazní „Podvádím ji jen proto, abych ji lépe pochopil“ Ona si odfrkne: „Ježišikriste.“
S blízkou kamarádkou rozebíráme různé otázky. Ona se vrací ke své oblíbené tematice, totiž že naše vrstevnice začíná chytat panika ohledně dětí – aby to stihly. Myšleno ne mít dítě, ale mít ho s někým, protože na ně nechtěji bejt samy. „Myslíš teda, někoho na koho se můžou aspoň těch dvacet let spolehnout..“ "Ale né", mávne rukou, „pět let. Šance, že se dítě narodí z lásky, předpokládá, že ti dva spolu ještě aspoň pět let budou, aby to nejhorší zvládli spolu. Už nikdo nepočítá s tím, že by s někym byl dvacet let. Nebo celej život. Na to už se nehraje“.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat