A toho svýho petrušku si strč doprdele

Asi co? S rostoucím pobavením sledoval rostoucí zděšení bývalého přítele, jehož měšťácko-protestantský etický diskurz dospěl tak daleko, že pouhá zmínka o aféře milostné vede ke zvolání „puberťák“, pouhá zmínka o opilství v povytažení obočí pohoršeně a ve vysloveně nelíčený děs se pak proměňují již tradičné žerty stolní společnosti, jako je vajgl v pivu, ukazování imaginárního obrazu nebo ne-flirt se servírkou. Či řev. Ale nakonec: „pochčij MĚ!“ O pánské jízdě jsem jim raději nevyprávěl. Ale co je nejkrásnější: vrátil jsem se čtyřdenního masochistického výletu v sado-masochistickém vztahu, který měl řadu vydařených momentů, počínaje denní barem metro, pokračuje šermířským klubem a salabastylem vlakem nekonče. A to není jen o pití. I když jsem pil dost. Piju dost. A rád. Což o to, já piju dost rád. Co taky jednomu zbejvá, když... ale škoda mluvit. Musí být člověk nešťastný, aby tvořil? Asi ano, nebo já nevím. Doprdele. Ford Maddox Ford: Nejtrapnější příběh. Řada námětů na krátké povídky. Přecitlivělost, rozdírání. Shrnutí, hrnutí. Chtění. Ješitnost, jako prase.