Vodku jsme nepili, byli jsme přáteli nakouřeného sladu. Všem nám bylo kolem pětadvaceti, všichni jsme byli v daných poměrech celkem úspěšní (dělali jsme si, co jsme chtěli a nic nám nechybělo) – a všichni jsme se cítili ne snad výslovně, ale vcelku šťastní. Kořeny nás nezajímaly (Tedy až na heslo Big Government & Big Spending: Roots of all Problems). Patřím ke generaci, kterou nezklamal nikdy žádný světový řád, protože očekávání a tím pádem ani zklamání nikdy nespojoval se společností, natožpak se světovým řádem. O minulosti jsme měli mlhavé představy, navzdory všem televizním dokumentům, školní výuce a vyprávění pamětníků jsme měli neodbytný pocit, že tady si z nás někdo dělá prdel. Éra pubertálního nadšení pro disent a underground vystřízlivěla se zjištěním, že produkovat normalizační seriály nebo pouštět na lidi hrůzu jako šéf ideologického oddělení někde na kraji by mohla bejt daleko větší legrace.
Pravda a lež byly vždycky jen kategorie, s nimiž se daly obratně vytvářet wildeovské bonmoty, jinak byly dokonale k nepotřebě. Neměli jsme potřebu nechávat se přesvědčovat světem pravdy a lásky, tím méně nabídky a poptávky. Nebylo to buď anebo, bylo to a s timhle běžte taky do hajzlu. Někdo si myslí, že se lidi mají dohodnout, jiný, že spolu mají bojovat. Já soudím, že si ze sebe hlavně mají dělat legraci. Nebyl to cynismus, ani pragmatismus. Idealismus se zkrátka realizoval v jiných oblastech.
(Vlastně studie k Než Kundera zjistí, že je román mrtvej. Ve formulaci inspirován ovšem tímto kouskem. Z románu pochází i Marcel Azzuro.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat